Historie vína s sebou přináší překvapivé množství zajímavostí, mnohdy mýtů, ale krásných a poetických, alespoň z dnešního pohledu. Své by o tom mohla vyprávět Itálie. Ta je považována za jednu z nejdůležitějších kolébek světového vinařství. Přesto je ale překvapivým faktem, jak moc byla Itálie na vínu závislá. Představte si, že třeba v roce 1880 více než 80 % populace pracovalo v nějakém oboru či odvětví spojeném s pěstováním, výrobou či prodejem vína.
Víno bylo v této zemi součástí života lidí už dávno předtím. Například v dobách antického Říma se zrodila dnes již samozřejmá tradice přípitků. Vlastně nezrodila, jen doznala značného „vylepšení“. Lidé ve starém Římě totiž navázali na řeckou tradici ťukat si číšemi, ale upravili ji podle svého. Do každé sklenice s vínem začali vhazovat kousek opečeného chleba, to aby zmírnili nežádoucí chutě nebo přílišnou kyselost nekvalitních vín. A pozor, ženám bylo v Římě zakázáno pít víno. Manžel, který zjistil, že jeho žena pije, ji mohl dokonce beztrestně zabít.
To ve starověkém Řecku byla tradice trochu jiná. Nikoli s manželkami, ale s přípitky. Hostitel si nalil jako první a sám také ochutnal dřív než ostatní. Důvod byl prostý. Chtěl se ujistit, že víno podávané hostům není otrávené. Z tohoto zdvořilostního či spíše bezpečnostního aktu pak vzniklo slovní spojení „pít na zdraví“.
Podle řeckého filozofa Platóna by se alkohol měl konzumovat jen střídmě ve věku od 18 do 30 let. Tento slavný mudrc se domníval, že víno omlazuje starší lidi, takže po čtyřicítce pijte víno bez omezení. Ale běda mladším osmnácti let, jim pití vína tento filosof striktně zakazoval, stejně jako český právní řád. To v USA si víno nedáte, není-li vám alespoň 21 let. Dřív ani lok.
Mimochodem, už jste někdy přemýšleli o tom, proč někomu víno chutná moc a jinému méně či vůbec? Potěšení z vína prý může být ovlivněno vaší DNA. Chuťové receptory jsou v lidském těle kódovány 25 geny. Podle studií je pravděpodobnější, že ti, kteří mají dvě kopie nejcitlivějšího genu TASR38, považují alkohol za hořký a nevábný. A pak je tu ještě jedna duševní porucha, která zabraňuje pití vína. Jde o takzvanou enofobii. Ta se vyznačuje nenávistí k vínu, strachem a úzkostí spojenými byť jen s představou, že víno pijete. Je tedy zřejmé, že enofob se vinařem asi nikdy nestane.
Víno je nápoj veskrze zdraví, možná mu dokonce vděčíme za přežití celého lidského rodu. Aby uhasili žízeň, pili naši dávní předkové místo vody víno. V té době nebyla většině lidí k dispozici čistá pitná voda, proto se vyplatilo pít raději víno. Přirozené kvašení při výrobě vína totiž ničí zárodky tyfu, salmonely či cholery. Pití vína tedy zajišťovalo větší šanci na ochranu před nemocemi.
Dnes je víno možná ještě slavnější než před dávnými časy. Jeho nesmírná rozmanitost se projevuje v existenci více než 10 000 známých odrůd hroznů. Víno je nejdůležitějším komerčně pěstovaným a také nejčastěji vysazovaným ovocem na světě. Pěstuje se – na rozdíl od časů minulých – i tam, kde to dříve nebylo možné. Třeba v USA existuje alespoň jedno vinařství ve všech 50 státech unie. Víno se dnes pěstuje mnohem severněji, než to dříve bylo možné, své vinice už mají i Holanďané, Dánové či Švédi. Nejčastěji vysazovanou odrůdou révy vinné je v současném světě Cabernet Sauvignon. A jakou odrůdu či cuvée si dáte dnes po obědě vy?
