První zemědělci se na našem území objevili před téměř devíti tisíci lety. Za tu dobu se způsob hospodaření na úrodné české půdě diametrálně změnil. Největší rozlohy osevních ploch jsme v československé a české historii dosáhli ve 20. letech minulého století, kdy dosahovala 3,8 milionu hektarů, zatímco v současnosti jde zhruba o 2,5 milionu hektarů. Je jasné, že jde o citelný úbytek.
Polovinu osevních ploch dnes tvoří obiloviny, z nichž měly ještě v roce 1920 největší zastoupení žito a oves, dnes se ovšem na největší ploše pěstuje pšenice a ječmen, na třetí místo se pak dostala kukuřice, která v roce 1920 zaujímala mezi obilovinami poslední místo. Extrémní pokles je možné zaznamenat u brambor, které se u nás těsně před druhou světovou válkou pěstovaly na více než půl milionu hektarů, v roce 2018 pak na necelých 43 tisících hektarech. Úpadek tuzemského cukrovarnictví se podepsal na výrazně nižší ploše oseté cukrovkou (dnes ji najdeme zhruba na třetině plochy oproti období první republiky), podobný osud měl kvůli propadu textilního průmyslu len, který dnes najdeme jen asi na 3 % osevní plochy ve srovnání s 50. léty.
Pak ale přišla druhá válka a po ní budování takzvaného socialismu. A s ním na našich polích vyklíčilo takzvané moderní zemědělství.
Po druhé světové válce (50. a 60. léta 20. století) sílil proces intenzifikace zemědělské produkce. Podnětem ke zvýšení intenzity výroby byl rostoucí počet obyvatel, který vyžadoval zajištění dostatečného množství potravin. V zemích západní Evropy bylo období nazýváno „Zelená revoluce“, u nás spíše „Socializace zemědělství“, nicméně projevy intenzifikace byly jak v zemích západní Evropy, tak i u nás obdobné. V naší zemi došlo ke zničení tradičních rodinných hospodářství a ztrátě osobní zodpovědnosti zemědělce za vlastní půdu. Rozvoj konvenčního (intenzivního) zemědělství přinesl řadu změn, především pak zvýšení používání průmyslových hnojiv a pesticidů, využívání jednodušších osevních postupů, krajinné úpravy, nárůst mechanizace, zvětšování a slučování pozemků, nahrazování travních porostů a víceletých pícnin obilovinami a podobně. Změny spojené s intenzifikací výroby negativně ovlivňovaly životní prostředí a zdraví jedinců…
Dnes už chápeme, že na dluh nelze dlouhodobě ani žít, ani podnikat, ani pěstovat potraviny. Proto se stále silněji hlásí ke slovu takové formy hospodaření, které probíhají v souladu s přirozeným řádem věcí – v přírodě i v lidské společnosti.
Jako alternativa ke konvenčnímu zemědělství, které není dlouhodobě udržitelné, se jeví ekologické zemědělství, které vykazuje znaky trvalé udržitelnosti. Dnes tato forma zemědělství patří mezi nejrychleji se rozvíjející sektory potravinářství v Evropě. Ekologické zemědělství svým komplexním přístupem pozitivně přispívá k řešení některých aktuálních globálních problémů. Zvyšuje biodiverzitu, podporuje druhovou skladbu plodin, pečuje o půdu, chrání vodní zdroje, šetří energii a přináší řadu pozitivních externalit pro společnost oproti konvenčnímu zemědělství. Cílem ekologického zemědělství není primárně maximalizace výnosů a zisků, jak je tomu u konvenčního zemědělství, nýbrž produkce kvalitních potravin s vysokou nutriční hodnotou a současně zajištění mimoprodukčních funkcí. K nim patří třeba čistota vody a ovzduší, zaměstnanost venkova, zlepšení zdravotního stavu populace, uspokojování potřeb regionálních komunit atd.
V systému ekologického zemědělství dnes hospodaří 2,7 milionů zemědělců (z toho 350 tisíc v Evropě), certifikované ekologické půdy je 57,8 mil hektarů (1,2 % z celkové zemědělské půdy světa). Ekologické zemědělství je moderní formou obhospodařování půdy bez používání umělých hnojiv, chemických přípravků, postřiků, hormonů a umělých látek. Jeho prioritou je kvalita, nikoli kvantita produkce. Je založené na zásadách etického přístupu vůči chovaným zvířatům (welfare), ochrany životního prostředí, zachování biodiverzity (rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů), šetření neobnovitelných zdrojů, ochraně zdraví populace ale i udržení zaměstnanosti v zemědělství a na venkově.
Základem ekologického hospodaření je zdravá půda. Udržení a zlepšování úrodnosti půdy se provádí organickým hnojením, zeleným hnojením, pestrými osevními postupy a šetrným zpracováním půdy.
Díky střídání plodin a mnohotvárné kulturní krajině v jeho okolí se vytváří biologická rovnováha, která posiluje schopnost rostlin se bránit proti chorobám a škůdcům. Regulace plevelů se v rámci ekologického zemědělství provádí s využitím moderní techniky přizpůsobené přírodě. Ekologičtí zemědělci nepoužívají průmyslová hnojiva, syntetické pesticidy, herbicidy, růstové regulátory a geneticky modifikované organismy.
Poptávka po ekologických potravinách roste.
Ale co je to vlastně biopotravina? Definice praví: biopotravina je potravina vyrobená z produktů ekologického zemědělství za podmínek určených zákonem, která splňuje specifické požadavky na jakost a zdravotní nezávadnost (např. bez použití umělých hnojiv, škodlivých chemických postřiků či geneticky modifikovaných organismů (GMO) a výrobků na jejich bázi).
Z nejnovějšího výzkumu spotřebitelských preferencí (Svobodová, 2023) vyplývá, že spotřebitelé nejčastěji nakupují tyto biopotraviny: mléko a mléčné výrobky (14,31 %), následuje maso a masné výrobky (13,20 %), ovoce (12,63 %), zeleninu (11,87 %), obiloviny a mlýnské výrobky (11,22 %), vejce (10,02 %), sladkosti a cukrovinky (6,85 %), luštěniny (6,51 %), těstoviny (5,95 %), nealkoholické nápoje (4,98 %) a jiné, blíže nespecifikováno, (2,46 %). Z výzkumu dále vyplývá, že lidé v České republice nejčastěji nakupují biopotraviny v supermarketu/hypermarketu (16,67 %), následuje menší samoobslužná prodejna (14,96 %), prodejna „zdravé výživy“ (13,70 %), drogerie (10,46 %), farmářská prodejna (9,67 %), lékárna (9,16 %), trh/tržnice (8,48 %), e-shop (8,28 %), ekologická farma (5,77 %) a jiné, blíže nespecifikováno (2,84 %).
