Pan Stanislav Rudolfský, náš dnešní host, není vlastně vůbec žádným hostem, ale pánem veskrze domácím. Vždy to byl právě on, kdo v roce 2002 zakládal Vinné sklepy Kutná Hora. Spolu se svým synem Lukášem se tenhle charismatický gentleman a mistr vinař pustil do obnovy zašlé slávy pěstování révy vinné na Kutnohorsku. Dnes se ale zasazuje za zájmy všech vinařů v Čechách, je totiž předsedou Cechu českých vinařů. Snad je to díky trojitému použití slova „český“ v titulku i znát?
Když se podíváte na historii pěstování vinné révy a tvorby vína v Čechách s historickým odstupem: jde to stále k lepšímu, nebo platí, že lépe už bylo? A jakou má podle Vašeho názoru české vinaření před sebou budoucnost?
Jakákoliv úvaha nad dnešním stavem vinařství a vinohradnictví by měla začíti historickým diskursem (zřejmě to platí o většině témat hodných diskuse). A pro české země to platí dvojnásob.
Dnes se primárně snažíme docílit ekonomické prosperity a tomu je podřízeno naprosto vše. Cílem je maximální sklizeň, bez ohledu na průběh toho kterého roku. Snažíme se přechytračit přírodu, pomáháme si chemickými preparáty, moderní technikou, elektronickými čidly, výpočetní technikou. Prostě jako v továrně.
Při práci ve sklepě nedáme vínu prostor a mnohdy ani čas, aby se vydalo svou vlastní cestou, aby nás překvapilo netušenou krásou. Selektované kvasinky, řízené kvašení, sterilní filtrace, přídavné látky, zkrášlovadla, konzervanty, moderní technologie. A výsledkem je povětšinou nápoj, kterému se nedá nic vytknout, ale také ani nic moc pochválit. Globální víno.
Historie vinařství v českých zemích se začíná psát s příchodem křesťanství. Současné archeologické průzkumy zjistily na území dnešního Mělníku prokazatelné stopy po vinařství již v 9. století. My Češi máme na počátku naší státnosti, ale i vinařství, takovou osobnost, jakou nemá žádná jiná zem na celém širém světě. Kníže Václav, řečený svatý. On to byl, který révu na vinici sám opečovával, sám si víno vzdělával a především při společných pobožnostech i pil. A tady se dostáváme k čemusi, co se v mém nazírání věcí blíží k ideálu. Víno již zdaleka není běžnou konzumní záležitostí, ale je to nápoj kulturní, nápoj zdraví prospěšný a především nápoj, který může pomoci při otevření brány do duchovních sfér, chcete-li k Bohu.
Dnešní době nevytýkám modernizaci a vývoj, naopak. Co jí však musíme mít za zlé, je naprostá odtrženost od našich duchovních kořenů. A v tom by mohlo právě víno sehrát svoji úlohu, v tom vidím budoucnost českého vinařství.
Když běžný poučený laik přijede někam na vinařské slavnosti, možná tam uslyší hrát cimbál a snad někdo i vykřikne „ejchuchu“. To je vážně víno tak silně svázáno s představou jižní Moravy, nebo prostě jižní Morava – kdykoli uslyší něco o víně – přijede a dělá si své regionální kulturní PR? A jak se v takové dominanci typu „víno = Morava“ dá dělat pravdivá osvěta o tom, že víno je v Čechách stejně dlouho a že je minimálně stejně tak kvalitní jako to z jižní Moravy?
Obchodní značka „Jižní Morava = dobré víno“ je naprosto neuvěřitelný fenomén. Vytvářela se dlouhá léta a troufám si říct, že ještě dlouho vydrží. A to je dobře, protože většina moravských vinařů jsou dobří lidé a do své práce dávají i kus svého srdce. Možná by to bylo i na nějakou vědeckou studii, samotného by mne to velmi zajímalo, jak taková značka mohla vzniknout a nabrat takovou sílu.
Pro nás, české vinaře, je to samozřejmě handicap, ale to by měla naopak být výzva, ne důvod na něco si stěžovat. A zároveň si nemyslím, že v našem oboru by se mělo usilovat o silové prosazení. To je ta krása vína, která dokáže komunikovat i beze slov, v klidu, s nadhledem i úsměvem.
Jaké aktivity vyvíjí Cech českých vinařů? Daří se cechu říkat a dokazovat lidem v ČR, ale třeba i někde dál, že česká vína mají (nebo mohou mít) světové parametry?
Když jsem vstoupil do Cechu českých vinařů a později se stal jeho předsedou, dal jsem si několik cílů. Jedním z nich byl i cíl ekonomický. Aby český vinař mohl prodávat lahev svého vína za cenu, která odpovídá kvalitě českého vína a zároveň v sobě zahrnuje i určitou exkluzivitu (českého vína je skutečně velmi málo). Dalším stěžejním úkolem bylo pokusit se vstoupit do podvědomí obyvatel ČR, že české víno je natolik zajímavé, že stojí za to si jej koupit a pravidelně pít. Daří se to velmi pomalu, ale vykročili jsme a věřím, že do cíle pomalu dojdeme. Ptáte se, zda naše vína mají světové parametry. Pro mne určitě. V našich vínech je totiž tresť toho nejlepšího z naší země, otisk historie i odkaz Knížete Václava.
Je pravda, že vína z Čech jsou lepší bílá a že pro červené bychom měli jet někam jižněji, nebo je to hloupá zažitá představa laiků?
O největší rozvoj vinařství se v našich zemích zasloužil císař Karel IV. Svými Privilegii z roku 1358 vymezil jasnou koncepci rozvoje, a protože to byl panovník moudrý, vytvořil i všechny potřebné podmínky – ekonomické, legislativní a technické (bylo by to na celý článek, ale to až jindy). Nechal přivézt sazenice z Burgundska, samozřejmě Burgundské a z Rakouska, snad i z Německa, Ryzlink rýnský. To jsou odrůdy, na kterých stojí celé naše vinařství již téměř sedm století, a myslím, že na tom není třeba nic měnit. Tím zároveň odpovídám těm, kteří si myslí, že v Čechách se nedá stvořit krásné červené víno.
Kde se na mapě Čech dají najít města či oblasti, které by stálo za to navštívit a ochutnat tamější vína?
Vinařská oblast Čechy je legislativně stejně významná jako vinařská oblast Morava a dělí se na dvě podoblasti, Mělnickou a Litoměřickou. Ovšem naše vinařství jsou vesměs daleko od sebe, rozptýleny po celé zemi. Přesto máme jasnou osu, na které se odehrává to nejpodstatnější. Tou osou je řeka Labe. Když bychom šli od pramene, narazíme na perlu českého baroka Kuks, královská města Dvůr Králové, Jaroměř, Hradec Králové, Pardubice, Kutná Hora, Kolín, Mělník, Roudnice, Litoměřice, Žalhostice, Velké a Malé Žernoseky, Ústí.
Když bych mohl doporučit, co neopomenout navštívit, pak rozhodně srdcem našeho vinařství je Mělník. Zdejší Ryzlinky jsou skutečně světové. „Velký Ryzlink potřebuje velkou řeku,“ říká se. Pak je tu Mělničina, Labín a mnoho dalších lahůdek. Jistě hrad Karlštejn, Porta Bohemica, Třebívlice a České středohoří, Kutná Hora s vinicí Pod chrámem sv. Barbory a mnoho a mnoho dalších neuvěřitelných míst, které člověka chytnou za srdce.
Jak moc či málo jdou vinaři z Čech takříkajíc s dobou, tedy jak moc či málo vyznávají trendy ekologického či biodynamického vinaření apod.?
Čeští vinaři, jako nakonec celá naše země, jsou mírně konzervativní, a když se pro něco rozhodnou, neradi mění. Takže část jich je v „područí“ chemických firem, které nabízejí řešení téměř na vše. Ale rozhodně se blýská na lepší časy. Při našich pravidelných setkáních mnoho diskutujeme, hodnotíme a případně i chválíme svá vína a jsme tuze hrdí na svoji příslušnost k cechu vinařskému. Jsem si jist, že česká zem v nás má velkou oporu.
